Ujít druhou míli

Začátkem nového týdne na mně spadlo vaření. Kuchařka měla volno a kolegyně, která ji měla zastupovat, přinesla potvrzení od lékaře, že má vysoký tlak a musí si odpočinout. Ani jsem nehlesla o svých zanícených žilách na nohou a pustila se bez odporu do práce. V rozpisu toho dne nebyla napsaná obvyklá asistence dalšího člověka, takže jsem sama během čtyř hodin uvařila bramborový salát (bez použití protlačovacího kolečka - všechno ručně krájené), polévku, předvařenou a v těstíčku smaženou brokolici, rajčatový salát - to vše asi pro dvacet lidí. Na konci práce jsem bolestí už skoro necítila nohy a všechno ve mně křičelo touhou jít se někam na pár minut natáhnout. Po jídle ke mně přišla kolegyně s vysokým tlakem a s úsměvem mi sdělila, že služba, která myje nádobí po obědě, není ochotná umýt nádobí po mém vaření, takže to mám udělat já. Prý je to na ni moc, protože odpoledne bude taky vařit na večer. Na odpolední vaření měly být v kuchyni tři dívky - Amerika měla vařit mezinárodní večeři. Pokusila jsem se chabě bránit, že jsem vařila sama bez asistence, která by v případě přítomnosti byla zodpovědná za nádobí a není moje chyba, že v rozpisu nikdo nebyl. No tak jenom tentokrát, povídá mi se smířlivým úsměvem kuchyňská koordinátorka s vysokým tlakem, příští týden to bude jiné. Vzpomněla jsem si na druhou míli a rozhodla se ji ujít. Pečlivě jsem vybrala všechny pomůcky, mísy, hrnce, kastroly, ve kterých jsem vařila a myla je. Byla toho hora. Tak takhle tedy může taky vypadat druhá míle. V duchu jsem prosila Pána o pomoc, protože už jsem se sotva držela na nohou. Dotyčná dívka popocházela po kuchyni a čekala až dokončím "svoji práci". Tu a tam něco přendala z většího do menšího, uklízela jídlo po obědě. Cítila jsem z ní napětí. Pane, dej jí nějakou pořádnou lekci z této situace, ať to alespoň nedělám nadarmo. Ať se aspoň zastydí za svůj přístup. Je minimálně o dvacet pět let mladší než já. A je to na ni moc. Je z toho unavená, ještě ani nezačala pracovat.
Po chvíli přišla do kuchyně návštěva a nabídla mi pomoc, za kterou jsem prosila. Celou tu horu nádobí s porozuměním utřela a konstatovala, že pochopila situaci. Byla to také žena v mých letech. Bez hořkosti jsem rozjímala nad tím, proč my starší ženy se dokážeme přimět ke druhé míli s takovou samozřejmostí, zatímco mládí je unavené, jen co druhou míli zdálky zahlédne. Nesouvisí to nějak s pohotovou ochotou k oběti a vůbec s každodenním praktickým následováním Ježíše?